Zoot suits
Tento nejen módní styl se poprvé začal objevovat v roce 1940 v Chicagu, New Orleans a pochopitelně Harlemu, kolébky jazzové a swingové hudby. Jejími nositeli byli nejdříve výhradně afroameričané, jelikož právě oni tvořili v americe hlavní proud produkující jazzové skladby a tance. Později se k nim přidávali i ostatní, ale v podstatně menší míře.
Zoot suit styl tvořili o několik konfekčních velikostí větší kalhoty, které se od kolen ke kotníkům zužovaly, volné sako s širokými rameny a úzkým pasem délky zhruba ke kolenům, košile s vysokým límcem doplněná kravatou všemožných barev. Často i samotné obleky zářili křiklavými barvami, například žlutou, světle modrou nebo dokonce růžovou. Dalšími nepostradatelnými součástmi byli široký klobouk, obvykle ozdobený ptačím perem, černé brýle a velice oblíbený dlouhý řetěz od opasku, na kterém se nosili připevněné hodinky nebo klíče.
Zoot suiterské oblečení se stalo něčím víc, než jen výstřední módou. Mladí afroameričané díky němu získávali sebevědomí a pocit určité kulturní a rasové emancipace. Takto oblečený člověk sděloval okolí, že je schopen na výstřední oblečení vynaložit značné finanční prostředky a tudíž by neměl být přehlížen. Později se však z tohoto a několika dalších důvodů stali Zoot suiteři terčem slovních a fyzických útoků. Jelikož zakladatelé této módy byly afroameričtí přistěhovalci, tak často docházelo k jejich napadání, kvůli rasové nesnášenlivosti, od "bílých" američanů.
Po vstupu Spojených států do války se situace ještě zhoršila, protože nošení takovéhoto oblečení bylo vnímáno jako provokace, která podráží válečné úsilí, neboť bavlna, ze které se Zoot suity vyráběly, se stala z vojenského hlediska důležitou surovinou. Úřady se snažily proti této módě zakročit a její oblibu eliminovat. V dubnu roku 1942 tak bylo vydáno rozhodnutí, které regulovalo používání vlny a dalších textilií a vpodstatě postavilo Zoot suiterské oblečení mimo zákon. Zároveň v této době začaly v americké společnosti sílit xenofobní nálady, vyvolané pocitem ohrožení v rámci světového válečného konfliktu.
Nenávist k Zoot suiterům vyvrcholila tím, že se stalo oblíbenou činností, především vojáků z námořní pěchoty, jejich pronásledování a fyzické napadání přímo na ulici. Toto řádění při kterém přišlo o život několik desítek Zoot suiterů bylo podporováno i pořádkovými silami, jejichž příslušníci napadání přihlíželi a v některých případech dokonce zatýkali samotné oběti, neboť byli přesvědčeni, že si toto zacházení zaslouží. Po útocích v Detroitu, které trvali sedm dní a zemřelo mnoho lidí, odsoudil starosta Detroitu tyto násilnosti s tím, že z nich profitují pouze nacisté a Americký viceprezident Wallace pak prohlásil, že Amerika nemůže v zahraničí bojovat proti brutalitě nacistů a zároveň doma tolerovat rasové nepokoje.
