Potápky
Vznik české swingové komunity se datuje na přelom třicátých a čtyřicátých let. V této době se začínají v tisku objevovat první zmínky o swingařích. Jedním takovým je článek z 20. března 1940, který byl otištěn ve Večerníku Českého slova. "Potkáte li v Praze mladého pána, tak mezi 15 až 20 roky, který má na sobě kalhoty, dole úzké a podobné hořickým trubičkám, v zimníčku, který je jen o málo delší saka, pak je to Potápka". Nejvíce swingařů se pochopitelně nacházelo v Praze, kde se nejčastěji procházeli po pravé straně Václavského náměstí, kterému říkali "Trafalgar" nebo "Trafouš" a samozřejmě v kavárnách a tančírnách, kde vystupovali slavné orchestry pod taktovkou Karla Vlacha, Emila Ludvíka či R. A. Dvorského. Postupem času se potápky rozšiřily nejen do dalších velkých měst a na venkov, ale v podstatně menší míře.
Pojmenování potápka získali díky jedné swingové taneční figuře, při níž tanečníci, pohybující se v houpavém rytmu šli do mírného podřepu a zase nahoru. Kamil Běhounek, jeden z předních českých swingových hudebníků a skladatelů, ve svých vzpomínkách popisuje scénu z tančírny takto. "Divák shlížející z galerie na tančící množství měl dojem, že vidí hladinu rybníka, zčeřenou vlnami. Swingaři-specialisti šli při tanci občas na několik kroků do podřepu, působilo to jako by se v mase tančících potápěli a zase vynořovali". Mimo toto pojmenování byli také často označováni jako "gejblíci", protože inspiraci pro své oblečení hledali v amerických filmech s Clarkem Gablem nebo také jako "páskové", jelikož někteří podle vzoru amerických zootsuits nosili nízko posazený opasek. Tenkrát však nešlo o pouhé pojmenování této skupiny, jako synonymum slova pásek byly považovány slova chuligán, hejsek, flamendr, barový flink a podobná negativní hesla a to z důvodu, že veřejnost nahlížela na swingové fanoušky se značným odporem.
Tím nejdůležitějším prvkem potápkovského stylu byl účes, který tvořily delší vlasy vzadu buď zastřižené kolmým zářezem nebo podtočené kulmou. První z variant nesla název "havel". Údajně byl tento účes pojmenován podle Karla Havlíčka Borovského na jehož sochách se swingaři inspirovali. Důležitost účesu spočívala v tom, že byl trvalou součástí jejich vzhledu a tak i při odložení swingového oblečení bylo možné potápku identifikovat. Později, když se natočená rulička přesunula ze zadní části nahoru doprostřed hlavy, byl tento účes nazván "eman" a přetrval až do následujícího období rock 'n' rollu. Dalším jasně potápkovským prvkem byl úzký knírek po vzoru již zmiňovaného Clarka Gabla.
Vlastní vzhled a pojmenování měli i pro klobouk. Musel být, opět po vzoru amerických zootsuiterů, široký a nápadný a kromě toho jej ještě potápky pomačkali tak, že připomínal horské vrcholky a proto se takovému klobouku říkalo "tatra". Sako i kabát byly o několik konfekčních čísel větší a správná swingová košile měla abnormálně vysoký límeček, ze kterého vystupovala kravata buďto uvázaná na co nejmenší uzel nebo naopak velice široká a hrající pestrobarevnými vzory. Kalhoty v ideálním případě měli být úzké a zkrácené tak, aby byly dobře vidět barevné pruhované nebo kostkované ponožky a aby bylo dílo dokonalé, bylo třeba nazout "maďary". Jednalo se o těžké kožené polobotky na tři až pět centimetrů vysokých podrážkách ze žluté gumy.
Ani čeští swingaři nebyli oproštěni od útoků ze strany většinové veřejnosti, tisku a orgánů veřejné moci. V tisku byli často zesměšňováni karikaturami a urážlivými texty týkajícími se jejich módního stylu, články uvádějícími, že swingaři jsou zásadní hrozba pro dospívající mládež a soudržnost režimu a podobně. Zákaz tance a veřejného hraní swingu během protektorátu byl velice obdobný jako na území říše, ale postihy a četnost útoku byly o něco mírnější, pravděpodobně proto, že Češi byli pro árijskou rasu nečistým národem.
